Tady přestává legrace. Další do smečky. Počtvrté.

Tehdy jsme odcházeli s Kimečkem, tentokrát si nás získal malý chlupáč krčící se v rohu klece. Je to přesně ten typ, kterého nikdo nechce. Bojácný, nepříliš vzhledný pejsek, jenž si v útulku odkroutil čtyři měsíce a evidentně by se to jen tak nezměnilo. Narozdíl od jiných se bál tak, že nechtěl ani dobroty, které jsme mu podávali přes mříže. Bylo nám ho tak líto, že musel s námi.

Jmenuje se Janek Buddha IV. neboli Bobeš

Po tradiční vstupní očistě (dvojitá sprcha a půlka spotřebovaného šamponu) bylo doma vše tak nějak radostnější. Buddha si důkladně prohlídl svůj nový domov, objevil suprózní skrýš pod postelí (skoro taková paráda jako bouda v kleci), pěkně po psím si vyjasnili s Kimečkem hierarchii ve smečce a pomalu si začíná zvykat, že u nás mu žádné nebezpeční nehrozí.

U pejsků z útulku je smutné, že většinou prošli nepříliš pěkným životem. U Buddhy to není jiné. Vypadá to, že byl celý život zavřený někde v boudě, protože má velký strach z otevřených prostor. Venku chodí u nohy tak těsno, že mu šlapu na packy. Stále se otáčí na všechny strany. Prvních několik dní polehával pouze na studené plovoucí podlaze. Na deku a pelíšek se odvážil až po dvou týdnech. Asi to na něj bylo po těch čtyřech měsících v mrazu v dřevěné boudě příliš nóbl.

I doma občas bez zjevného důvodu stáhne ocas a schová se pod postel. Je to také první pes, u kterého jsem nezpozoroval žádné "lízací" reflexy. Zatímco jiní psi vyjadřují vděčnost olizováním rukou a obličeje lidí okolo, Buddha se k tomu moc nemá. Ale to chce čas.